Nekuřte! Standardním doporučením je také vyvážená pestrá strava a především dostatečný denní příjem tekutin. Riziko tím výrazně snížíte, ale vzniku nádorového onemocnění močového měchýře nelze zcela zabránit.
Pokud máte jakékoliv potíže s močovým ústrojím, nevynechávejte kontroly u svého urologa, protože právě při nich se může na onemocnění přijít – a to je možnost začít ho včas léčit.  

(Zdroj: Linkos – Česká onkologická společnost České lékařské společnosti J.E. Purkyně, ISSN 2570-8791) 

Mezi základní léčebné metody používané v léčbě karcinomu močového měchýře patří: transuretrální resekce, radikální cystektomie s derivací moče, paliativní chirurgické výkony, radioterapie – kurativní a paliativní, intravesikálně aplikovaná imunoterapie nebo chemoterapie, nitrožilně podaná chemoterapie a nověji imunoterapie.
Všechny tyto léčebné výkony je možné různě kombinovat a to i jejich řazení.

Transuretrální resekce – Endoskopický operační výkon, prováděný v celkové narkóze, při kterém se přes močovou trubici zavádí přístroj do močového měchýře a nejdříve se odstraní nad povrch rostoucí nádory. Poté se ještě odstraňuje spodina nádoru, tj. oblast uložená pod nádorem, aby bylo možno zhodnotit případné postižení svaloviny. Dále se odebírají vzorky z okrajů – v místě, kde již není patrný nádor – aby bylo možno dále přesněji určit, zda se zde již nádor nevyskytuje – je prováděna kontrola histologickým vyšetřením a v některých případech se odebírají vzorky i z makroskopicky normální sliznice močového měchýře. Cílem je vyloučení nebo potvrzení dalšího mikroskopického postižení tkáně. Všechny odebrané vzorky se podrobují mikroskopickému – histologickému vyšetření.

Laser – S rozvojem endoskopické i laserové techniky v 80. letech 20. století se objevila i nová možnost destrukce nádorů v močovém měchýři. Jedná se zejména o využití termického (teplotního) efektu, který vzniká při kontaktu tkáně s laserovým paprskem. Při této metodě dochází ke koagulaci (sražení) nebo vaporizaci (odpaření) tkáně. Tento výkon je šetrný, není nutná celková narkóza. Metoda však nemá širší uplatnění, hlavním důvodem je, že při ní není možná histologická kontrola, a tím nelze určit, zda byl výkon proveden v dostatečném rozsahu.

Fotodynamická léčba povrchových nádorů m. m. – Využívá reakci určitého preparátu, specifické látky, která má schopnost se hromadit jen v nádorových buňkách, a světla o určité vlnové délce. Při této reakci dochází k uvolnění dalších chemických produktů, které následně vedou k porušení buněk. U této metody však zatím není plně vyřešena volba vhodného preparátu, který by byl vychytáván právě jen nádorovými buňkami.

Parciální cystektomie (odstranění části močového měchýře) – Indikace k tomuto výkonu je výjimečná.

Radikální cystektomie s derivací moče – Jedná se o standardní chirurgickou léčbu, vedoucí k odstranění močového měchýře, většinou i močové trubice, a u mužů i semenných váčků a prostaty. Součástí tohoto výkonu je také odstranění pánevních lymfatických uzlin. Je zřejmé, že po tomto výkonu je nutno zabezpečit odvod moči náhradní cestou. Nabízí se velké množství možností, které operatér domluví s pacientem na základě jeho zdravotního stavu, operačního nálezu, anatomických poměrů, celkového stavu pacienta i jeho přání.

1. Vyvedení močovodů mimo organismus na břišní stěně se používá jen v případě nutnosti krátké anestezie pro celkový stav pacienta.
2. Vytvoření spojení mezi močovodem a části střevní kličky, jejíž druhý konec ústí na kůži podbřišku. Moč odchází do jímacího sáčku, který se upevní na toto vyústění. Moderní stomické pomůcky umožňují ve velké většině případů kvalitní život bez výraznějšího omezení.
3. Vyvedení moče močovody do konečníku. Výhodou je, že pacient nemá vývod na břiše. Nevýhodou je častější vyprazdňování řidší stolice smíšené s močí.
4. Vytvoření rezervoárů (nového močového měcháře) z různých částí střevní kličky. Jednak je možné jejich vyústění na břišní stěně a pacient si sám vypouští obsah vytvořeného měchýře. V přísně indikovaných případech je možno tento nově vytvořený měchýř napojit na močovody a močovou trubici a tím umožnit náhradní, ale vlastně přirozený odchod moči.

Paliativní chirurgické postupy – Jedná se o postupy, používané v případech, že radikální léčba není možná z důvodů rozsahu onemocnění, těžkého zdravotního stavu pacienta, nebo vyčerpání ostatních možností léčby. Tyto postupy mají za úkol odstranit obtíže pacienta, ale nevedou k jeho vyléčení. Pacienti s pokročilým karcinomem močového měchýře mohou být ohroženi na životě masivním krvácením. Tuto situaci je možno řešit zástavou krvácejících cév pod kontrolou rentgenologického obrazu (embolizace pod skiaskopickou kontrolou) nebo při přímém operačním zákroku na těchto cévách. V případě trvání obtíží je zvažováno odstranění močového měchýře co nejšetrnějším způsobem. Další skupinu tvoří případy, kdy dochází k rozšíření močovodů a pánviček ledvinných z důvodů útlaku odtoku moči nádorem. V tomto případě je možno zavést „punkční nefrostomii“ tedy zajistit odvod moči z ledvinné pánvičky přes břišní stěnu umělou cévkou. Někdy lze zavést tzv. uretrální stent z MM přes zúžení způsobné nádorem až do ledviny a zajistit tak odvod moči do MM.

Do skupiny paliativních výkonu řadíme i transuretrální resekci invazivního karcinomu s následnou radioterapií a chemoterapií.

Zevní kurativní radioterapie má za cíl vyléčení nádoru zevním ozařováním. Výhoda je v ponechání MM, který má zachovanou funkci rezervoáru moči. Komplikací ale může být tzv. poradiační cystitida – zánět močového měchýře po ozáření. V některých případech tato poradiační cystitida vede až k následnému svraštění MM. Další komplikací může být iradiační proktitis, zánět tlustého střeva, který se může v nejtěžších případech projevovat krvácením.

Úspěšnost kurativní radioterapie je ale nižší než u radikální chirurgické léčby. Z důvodů zlepšení léčebných výsledků lze použít kombinaci radioterapie a chirurgie, ale velké studie neprokázaly lepší výsledky této kombinované léčby v porovnání s radikální cystektomií při zvýšené toxicitě, a proto dochází k odklonu od tohoto postupu. Naopak se více používá chemoterapie s radikální cystektomií.

Pooperační, tzv. adjuvantní radioterapie (provedená po operaci) se používá v případě, kdy je při radikální cystektomii zjištěn lokálně pokročilý nádor, nebo postižení lymfatických uzlin. I když v poslední době je preferována samostatná adjuvantní chemoterapie. Adjuvantní radioterapie je aplikována po parciální cystektomii v případě pozitivního chirurgického okraje.

U operovatelných nádorů je indikována předoperační chemoterapie (CHTH) v kombinaci s platinou a následně radikální cystektomie (CYE).

Radioterapie provedená před radikální cystektomií se používá spíše výjimečně. Má individuální indikace a přínosem může být (u pacientů v celkově dobrém stavu bez prokázané generalizace a s lokálně velmi pokročilým onemocněním, které není možno v daném rozsahu operovat) zmenšení nádoru a umožnění radikálního výkonu. Pokud je možné, je vždy indikována v kombinaci s chemoterapií.

Kombinace radioterapie a chemoterapie jen pokud není z nějakého důvodu indikována neoCHTH a CYE.

Kombinovaná léčba využívá zlepšení – potenciace – účinku záření pomocí některých cytostatik. V případě karcinomu MM se nejčastěji používá cisplatina, karboplatina nebo 5-fluorouracil. Tuto léčbu lze použít u pacientů v případě, že z nějakého důvodu nebyla provedena radikální operace.

S rozvojem všech léčebných způsobů používaných i v léčbě karcinomu MM je snaha, stejně jako u nádorů jiných orgánů, o co nejšetrnější chirurgické výkony, které zásah do organismu pacienta zmenšují (např. konzervativní výkon při operaci prsu či konečníku). Jedná se o postup, kdy pacient začne léčbu prorůstajícího nádoru MM transuretrální resekcí co možná nejradikálnější, poté následuje kombinovaná léčba zářením a cytostatiky. Při určité dávce se provádí kontrolní transuretrální resekce a v případě, že nejsou nalezeny zhoubné buňky, se dokončí tato léčba do radikální dávky. Jestliže jsou při kontrolní cystoskopii s odběrem tkáně nalezeny maligní buňky, pak je provedena radikální cystektomie. Možnost takového postupu byla potvrzena již několika velkými studiemi. Pacient musí být plně informován zejména o tom, že v případě pozitivního nálezu po úvodní chemo a radioterapii bude provedeno odnětí MM. Poslední dobou je od tohoto postupu odklon.

Podávání léků – cytostatik, které různým způsobem působí proti nádorovým buňkám. V léčbě karcinomu MM se používají cytostatika jednak nitrožilně, jednak přímou aplikací do MM.

Nitrožilní podání je realizováno do velkých žil (nejznámější v loketní jamce) infuzí nebo injekční aplikací. V případě, že tudy cytostatika z nejrůznějších důvodů podat nelze, je nutno zvolit jiný přístup. Zavedení a ponechání kanyly v nadklíčkové oblasti do velké žíly je jen řešením dočasným. Je možno zavést v lokální anestezii při malém chirurgickém zákroku speciálně upravenou komůrku, tzv. port, pod kůži. Umisťuje se nejčastěji na hrudník pod klíční kostí, a vytváří prakticky neomezené možnosti podávání chemoterapie touto cestou.

Použití chemoterapie u karcinomu MM je možné u pacientů s lokálně pokročilým nádorem nebo u pacientů s metastázami, kde není indikovaná cystektomie. Jedná se o paliativní léčbu. Jsou podávány různé kombinace chemoterapií, podávání jen jediného cytostatika je spíše výjimečné.

Nejznámější a nejčastěji používanou kombinací je cisplatina a gemzar. Pokud pacient splňuje podmínky pro možnost podání cisplatiny (dobré ledvinné funkce a další), je vždy indikováno podání cisplatiny. Je to z důvodu opakovaně ověřené vysoké účinnosti léčby v různých studiích.

V léčbě karcinomu MM se používá imunoterapie ve formě lokální intravezikální aplikace imunomudulátoru – vakcíny BCG nebo interferonu a.

Systémová imunoterapie – Používá se u pokročilých, generalizovaných nádorů – uroteliální karcinom močového měchýře patří mezi nádory ovlivnitelné imunoterapií. Analýza nádorového mikroprostředí svědčí pro výraznou roli imunitního systému v patogenezi uroteliálního karcinomu.

V léčbě metastatického karcinomu proběhlo několik klinických studií, které hodnotily moderní imunoterapeutické postupy, které inhibují tzv „kontrolní body imunitní reakce cestou PD-1/PD-L1 a CTLA-4“. Na podkladě jejich výsledků pak je doporučena léčba, která v současné spadá do centrové léčby na specializovaných onkologických pracovištích – centrech.

Riziko rekurence neboli návratu onemocnění u karcinomu MM je relativně vysoké, a to i u povrchových nádorů MM. Asi 70–80 % z povrchových nádorů MM jsou ohraničeny na sliznici (Ta a TIS) a 20–30 % prorůstá do lamina propria (tenká vrstvička pod sliznicí). Riziko recidivy je odhadováno asi na 50 % u obou skupin, ale zhoršení nálezu při recidivě je u Ta do 10 %, zatímco u T1 stoupá až na 30 %. 

U nádorů prorůstajících do svaloviny, ale bez generalizace do uzlin nebo jiných orgánů (T2-3 N0 M0) je pětileté přežití asi 40–60 %. V případě lokální progrese nádoru (T4 N0 M0) je pětileté přežití asi 20 %. Jsou-li postiženy i regionální mízní uzliny, nebo jsou metastázy, klesá pětileté přežití pod 15 %.

Vzhledem k riziku návratu onemocnění je nutné pacienty sledovat, aby se případná progrese onemocnění zachytila co nejdříve, protože pak je větší šance onemocnění další léčbou ovlivnit. Proto po ukončení léčby následuje trvalá doživotní dispenzarizace. V případě MM jsou nutné cystoskopické kontroly s eventuálním odběrem biopsie či cytologie při podezření na recidivu onemocnění. Dále je nutno sledovat i eventuální rozšíření nemoci do okolí, či postižení orgánů dutiny břišní pomocí sonografie či CT vyšetření. Vyšetření se provádějí při podezření na rozšíření onemocnění. K vyloučení metastáz do plic se používá rtg plic. Při nejasném nálezu se doplňuje o vyšetření CT. K vyloučení metastáz do kostí se používá scintigrafie skeletu.

U pacientů po léčbě povrchového nádoru MM se provádějí kontroly zpočátku v intervalu 3 měsíců (sonografie a cystoskopie). V případě, že po delší období není známek onemocnění, prodlužuje se interval kontrol na 6 měsíců a po dalších 2 letech bez příznaků onemocnění na interval 1x ročně.

Kontrolní rtg plic a scintigrafie skeletu se provádí 1x ročně. V případě jakýchkoliv obtíží nebo nejasných nálezů je vyšetření doplňováno podle potřeby a dané situace. V případech, kdy pacient podstoupil radikální operaci je nutno, kromě uvedených vyšetření, kontrolovat z krevních odběrů i hodnoty močoviny, kreatininu, minerálů a acidobazické rovnováhy.

Všechna zhoubná onemocnění, tedy i karcinom MM, jsou velkou hrozbou právě z důvodů možnosti jejich návratu. Čím dříve je návrat nemoci zachycen, tím je větší šance na ovlivnění recidivy, i když vyléčení je málo pravděpodobné. Záleží hlavně na tom, zda se jedná o recidivu (tj. lokální návrat nemoci), nebo generalizaci (tj. rozšíření do jiných orgánů). Samozřejmě také záleží na předchozí léčbě, protože např. po radikálním ozáření malé pánve v případě recidivy nelze tuto situaci již dalším zářením zvládnout. Nikoli nevýznamný je i celkový stav pacienta, protože všechny možné léčebné postupy jsou náročné pro organismus a ve velké většině případů je pacient předchozí léčbou i nádorovým bujením oslaben a následnou léčbu již hůře snáší. Přesto se ve většině případů dá další léčba aplikovat, po chirurgické léčbě je možno zvážit radioterapii, chemoterapii a v případě selhání léčby lze zvolit další řadu chemoterapie. Objeví-li se nemoc na jiném místě než ozářená malá pánev (např. kosti, lebka, páteř) je možno tuto oblast paliativně ozářit. V některých případech je vhodné i operační řešení. Důležitá je také podpůrná léčba analgetická, výživa, psychoterapie. Ke každému pacientovi je potřeba přistupovat individuálně a musí se zhodnotit všechny ukazatele, fyzický i psychický stav pacienta a jeho přání a rozhodnout o další léčbě. Ve velké většině případů lze pacientovi nabídnout ještě další léčbu. Jsou ale i případy, kdy by ani paliativní léčba pacientovi nepřinesla žádný efekt, ale i tak mu lze pomoci zmíněnou podpůrnou léčbou.